Troufám si tvrdit, že ve Španělsku usídlená sestava RAPTORE, vedená argentinským frontmanem Nicem Cattonim se už po dvou řadových nahrávkách zařadila minimálně k širší špičce současné vlny old school heavy metalu. Zejména předchozí a zároveň druhé album v pořadí „Blackfire“ přišlo s komplexním pojetím v zásadě přímočaré a velmi tradiční muziky, které se nebálo ani decentní koketerie s progresivními prvky a epikou.
Očekávání od následovníka tedy byla jasně daná. Trvalý kvalitativní růst a dobývání srdcí nových fanoušků! Alespoň tak to soudě dle načančaného a místy velkolepě znějícího soundu vidí samotná mezinárodní sestava hudebníků. Neméně velkolepě pojaté intro za zvuků „varhanů“ ještě více obnažuje epické choutky skupiny, aby pak pohled na stopáž alba vše navrátil do přijatelných dimenzí.
O 3 minuty překročená hranice půlhodinky je vlastně velmi sympaticky zvolená délka s ohledem na fakt, že RAPTORE svojí muzikou nesledují žádné přehnaně vysoké umělecké ambice. Na druhou stranu nemůžeme hovořit ani o „pohodářích“ nad věcí, kteří se chtějí muzikou jen bavit. Na to mi vlastně schopnosti a studiová pečlivost této čtveřice rozhodně přijde na vyšší úrovni. Její třetí album po již zmiňovaném intru „Ecclesia“ začíná pěkne zostra velmi přímočarou a hitovou „Satana“. Skladba s okamžitě chytlavým refrénem patří rozhodně k tomu nejodlehčenějšímu, co doposud RAPTORE složili a přesto se ani tato píseň nevychyluje z jejich jasně stanovené žánrové linie.
Jen v tom jejich tradičním heavy metalu letos trochu cítit svěží vánek ze zámoří. Vzdušnější a v refrénech velkolepější pojetí prostě nelze popřít a myslím, že to vlastně je i leitmotivem tohoto alba. Jeho další průběh už tak explozivní skladbu jakou je „Satana“ hned z úvodu sice nenabídne, ale řetěz z něj nespadne do takové míry, že by mu došel dech. Ta velmi chytře zvolená stopáž nabídne i další zapamatovatelné a nepodbízivé skladby. Hned následující „Abaddon“ je přesně tou „amerikou“, o které byla řeč. Odpíchnuté tempo, ostré kytarové riffy a výrazný refrén. Chybí jen plný stadión, ale i RAPTORE moc dobře vědí, že v těchto časech se ničeho takového nedočkají.
Plné kluby ale mají i nadále zaručené, protože tradiční hejvík má v současnosti slušnou armádu podporovatelů, včetně mladých rekrutů. Skladbám jakou je například „Darklight“ jsem přišel na chuť o něco později a přitom ani tato není žádný oříšek s tvrdou slupkou. Produkčně možná nejhlasitější odkaz k osmdesátkám zejména díky nahallovanému vokálnímu efektu ve sloce, jež předchází dalšímu ostrému výpadu v refrénu. Potence kapely tyto vymýšlet tak, aby vybalancovaly dobrý vkus s chytlavostí je na velmi slušné úrovni a pracuje bez jakékoliv křeče.
A to se daří i v případě nezbytného cajdáku „Requiescat In Pace“, která coby další z odkazů ke zlatému období amerického hair metalu není ani tak typickou pomalou skladbou, jako spíše emotivně pojatou písní, opírající se o pomalejší rytmus ve sloce a pro toto album již tradičně našlápnutý refrén.
Nakonec tedy máme před sebou vyrovnanou a slušnou kolekci písní, která i přes velmi výrazný úvod dokáže nabídnout mnohem více, než jen „one hit wonder“. Možná bych oželel reminiscence německého speed metalu („Imperium“) a klidně bych osobně v tomto trendu snesl i o 2 – 3 skladby více. Přesto však moje preference i přes nesporné kvality „Renaissance“ více tíhnou ke 2 roky starému předchůdci, kde to jelo v ortodoxnějším heavy metalu. Buď jak buď, RAPTORE s touto deskou nezklamali. Zkusili trochu něco jiného, svůj styl však přesto nezradili. Trajektorie sice ukazuje na hitovější pojetí v (blízké?) budoucnosti, ale já bych se v tomto případě velice rád mýlil.